Tibor Mach: Liberalismus versus korporativismus

Jedním z nejčastějších omylů kritiků (klasického) liberalismu je jeho zaměňování s korporativismem, tedy aktivní podporou velkých firem státem. Ve skutečnosti jde o zcela protichůdné přístupy.

V diskusích pod mými předchozími články o liberalismu často zaznívala podobná kritika. Liberálové prý chtějí posílit moc už tak vlivných megakorporací a takový přístup nakonec povede k tomu, že nám bude vládnout několik obřích nandnárodních monopolů. Liberalismus prý, stejně jako komunismus, vede ke koncentraci moci, tentokrát ne v rukou státu, ale v rukou obřích firem. (Podotýkám, že necituji přesně nikoho z diskutujících, spíš se snažím o jakési shrnutí této kritiky. )

Celá tahle kritika vychází v podstatě z předpokladu, že velký stát a velké korporace jsou vzájemně v opozici. Stát tedy udržuje moc korporací v určitých mezích a naopak firmy zajišťují, že stát se nestane totalitním (tedy takovým, kde stát kontroluje v podstatě všechno). Když se ale podíváme na to, jak to doopravdy funguje (a myslím, že současná doba je na takový náhled přímo ideální), zjistíme, že ve skutečnosti nejde o soupeření, ale o velmi nebezpečnou symbiózu.

Některé kritiky liberalismu možná přepvapí, že jedním z nejvytrvalejších kritiků přístupu velkých korporací ke státu nebyl nikdo jiný než Milton Friedman, jeden z nejvýznamějších představitelů liberální ekonomie a liberalismu jako takového ve 20. století. Jako dobré shrnutí jeho postojů (a postojů libertariánů/klasických liberálů) poslouží citát z prvního dílu jeho televizního pořadu Free to Choose z 80. let:

Nemyslím, že je správné nahlížet na situaci optikou industrialisté versus stát. Naopak, jedním z důvodů, proč dávám přednost menšímu státu je ten, že když máte více státu, industrialisté ho převezmou a společně se státem vytvoří koalici proti obyčejnému pracovníkovi a obyčejnému spotřebiteli. Myslím, že podnikání je báječná instituce za předpokladu, že musí čelit konkurenci na trhu a neuspěje s ničím jiným než vytvořením lepšího produktu za nižší cenu. A to je důvod, proč nechci, aby do toho vstupoval stát a pomáhal podnikatelské komunitě.

Kamarádšoft kapitalismus

To, co máme dnes u nás a ve světě není v žádném případě Friedmanovým (nebo liberálním) ideálem. Ano, máme kapitalismus, ale je to podivný druh kapitalismu. Lze nazvat svobodným kapitalismem situaci, kdy stát z peněz daňových poplatníků pomáhá bankrotujícím bankám a automobilkám? Situaci, kdy snad všechny evropské státy (a USA) masivně dotují zemědělství svých zemí, a kdy se v Evropě zavádí kvóty na zemědělskou produkci v jednotlivých zemích? Situaci, kdy v drtivé většině Evropských států spolykají státní výdaje více než 40% HDP (popisky toho co znamenají jednotlivé barvy jsou pod obrázkem)? Myslím, že odpovědí na každou z těchto otázek je jasné ne. Nejlepší označení našeho druhu kapitalismu je anglický termín crony capitalism, nebo cronyism, což lze hezky česky přeložit jako kamarádšoft kapitalismus.

Poslední dobou se ozývá mnoho kritiků kapitalismu, ať už jde o protestující z různých hnutí jako 99% nebo Indignados ve Španělsku, či mnohé donedávna „kapitalistické“ novináře. Pokud by terčem protestujících byl kamarádšoft kapitalismus, nezbývalo by liberálům než se přidat k davu a nadšeně tleskat. Problém je, že většina těchto antikapitalistů sice správně vidí problém – přílišnou provázanost státu a velkého byznysu – ale jejich diagnóza je poněkud podivná. Požadují více regulací, více kontroly, více státu. Tím ale bezděky požadují více moci nejen pro stát samotný, ale i pro velké korporace (a jiné zájmové skupiny jako jsou velké odbory, ale o ty v tomhle článku příliš nejde). Jak je to možné? Když máte dost peněz, můžete si dovolit dost silnou lobby, abyste prosadili na státních úřadech ty předpisy, ty regulace a dotace, které potřebujete právě vy. Buď dokáže váš lobyista přesvdědčit zákonodárce o tom, že skutečně dotace vašemu průmyslu, clo na váš druh výrobku a podobně jsou nezbytné pro prosperitu státu, a nebo je jednoduše uplatíte. Jak objevili reportéři MF Dnes před několika lety, v naší zemi Vám bude stačit dokonce jen jeden milion korun a můžete si diktovat některé zákony.

Liberální odpověď na tento problém je jednoduchá. Úředníci a politici by v prvé řadě neměli vůbec mít možnost podobné vyhlášky, zákony, nařízení, regulace, dotace a privilegia vytvářet. Ve chvíli, kdy stát skutečně nemá pravomoc zasahovat do svobodného podnikání v ničí prospěch (nebo neprospěch), velké firmy ztrácí velkou část své dosavadní moci a mohou uspět pouze tím, že vytvoří něco, co zákazníci chtějí a co jim konkurence nedokáže nabídnout levněji. Samozřejmě, tato otázka je složitější a v krátkém článku se člověk musí dopustit určitých zjednodušení, například je třeba nějakým způsobem vyřešit otázku externalit a podobně, ale k tomu se možná dostanu v nějakém dalším článku.

Jak zabránit státu aby vytvářel monopoly?

Zbývá podívat se na otázku koncentrace moci. V případě soukromých společnosti je koncentrace peněz v podstatě ekvivalentní koncentraci podílu na trhu. Největší a vskutku nebezpečnou a škodlivou moc má monopol. Je tedy dobré se podívat, jakým  způsobem stát brání vzniku a udržení se monopolů. Slyšel jsem trefnou poznámku, nevím už přesně odkud, že bychom se neměli ptát, jak by měl stát zabránit vzniku monopolů, ale jak zabránit státu, aby monopoly vytvářel. V mnoha případech totiž pro někoho možná překvapivě (ale vzhledem k tomu, co píšu výše, to zas až tak překvapivé není) zjistíme, že stát, ať už záměrně nebo nezáměrně, pomáhá udržovat monopolní postavení některých firem na trhu. V tom úmyslném případě jde většinou o státní a polostátní firmy. U nás je známý příklad s Českými Drahami a firmou Student Agency, kde krajští hejtmani téměř jednohlasně zamezili přístupu SA na železniční trh právě ve prospěch ztrátových a drahých ČD. Dalším příkladem může být Česká pošta, která má přímo zákonem stanovený monopol na listovní služby, nebo polostátní ČEZ, jehož zcela dominantní postavení na trhu je z velké části zapříčiněno hospodářskou politikou státu v předchozích letech. V neúmyslném (možná) případě jde především o regulaci trhu a omezení zahraničního obchodu. Dobrým příkladem je trh s leteckými společnostmi v 70. letech v USA. Tehdy šlo o silně regulované odvětví, kam nemělo přístup více než několik velkých amerických aerolinek. Po deregulaci došlo k „zázraku“. Cena přepravy klesla, podíly velkých firem na trhu se snížily díky přílivu levnější, dravější konkurenci menších firem. Nakonec na tom vydělal především zákazník. Podobná situace tuším panuje dnes v Evropě, kde jsou některé velké společnosti jako například Lufthansa privilegované a jejich konkurence (například RyanAir) tyto výhody postrádá.(Zde ovšem přiznávám, že neznám situaci dost podrobně a pokud mě mohl někdo znalejší doplnit, či vyvést z omylu, budu jedině rád.) Jednoznačné omezení konkurence představují cla, která v podstatě ve všech případech škodí oběma stranám. Argumenty proti „neférové konkurenci“ ze zahraničí jsou liché. Detailnější rozbor toho, proč tomu tak je, je zase na některý další článek, nebo dobře poslouží již zmíněný Friedmanův pořad, který je k dispozici na youtube (musíte ale umět anglicky).

Stát tedy často monopoly spíše pomáhá vytvářet a udržovat. V ryze konkurenčním prostředí bez privilegií, dotací, regulací a státních garancí málokdy vydrží monopoly dlouho. Dříve či později se zkrátka najde někdo, kdo nabídne lepší produkt, nižší cenu, nebo kombinaci obojího. Opět zdůrazňuji, že v současné době neexistuje moc odvětví a států, kde by skutečně takové konkurenční prostředí (nebo jemu blízké) existovalo. Nejlepšími příklady jsou asi Hong Kong, Nový Zéland, Austrálie a Švýcarsko.

Kritici mohou namítnout, že jsou určité případy, kdy je vznik monopolu nevyhnutelný z jiných než politických důvodů a v takovém případě je třeba určit, zda je lepší, aby takový monopol byl státní, či soukromý. Tady už to není zcela jednoznačné, ale zajímavý je následující (opět Friedmanův) postřeh (tentokrát nejde o citaci). Je-li některé odvětví monopolizováno státem, protože v době jeho vzniku jsou objektivní důvody ke vzniku přirozeného monopolu, často se stává, že si tento monopol udrží své postavení i tehdy, kdy už objektivní důvody k jeho přetrvání pominou a bez státní regulace by v konkurenčním prostředí přestal být monopolem. Stát se zkrátka nerad vzdává toho, co jednou nabyde. A jedině stát (a ti, kdo na něj mají vliv) má prostředky k tomu, aby uspěl jiným způsobem než poskytnutím nejžádanějších služeb a výrobků za co nejnižší cenu.

Shrnutí

Liberalismus je tedy v přímém rozporu s korporativismem a to mnohem více než jakékoliv státní zásahy navrhované kolektivisty (ať už těmi levicovými nebo pravicovými, opět viz některý z dalších článků). Ze všech navrhovaných přístupů k ekonomice vede liberalismus k největšímu omezení moci velkých korporací (s vyjímkou komunismu, nacismu a podobných totalitních ideologií, kde se ale celý stát stává jednou velkou korporací) právě tím, že se omezí moc státu. Je to totiž stát, díky kterému získávají některé firmy nadstandardní výhody, privilegia dotace. Opět řečeno s Miltonem Friedmanem, každá firma má nárok na své zisky v případě úspěchu jen tehdy, pokud současně nese náklady spojené s neúspěchem. Pravidlem by mělo být žádná privilegia, žádné obstrukce. Jinak řečeno (teď si bohužel nepamatuji, koho přesně cituji): Kapitalismus bez bankrotu je jako náboženství bez pekla. Nemůže fungovat.

Původně vyšlo na blogu Tibora Macha, zveřejněno s laskavým svolením autora

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Social Widgets powered by AB-WebLog.com.