Luboš Zálom: Březen, měsíc daňové loupeže

Stejně jako je březen měsícem netrpělivého očekávání prvních teplejších jarních dnů, jež nám dají zapomenout na sychravé a bezútěšně ospalé zimní období, je to i měsíc jedné poněkud méně radostné součásti našich životů, kterou jsme si zvykli pokládat za jednu z mála jistot, jakou člověk na světě má. Samozřejmě mám na mysli povinnost odevzdat přiznání k dani z příjmů fyzických osob, ten pravidelný každoroční rituál, při němž státu odhalíme, jak moc jsme byli v loňském roce produktivní a kolik peněz nám tedy berňák sebere. (Přesněji řečeno kolik nám milostivě nechá v našich kapsách.)

Málokdo si uvědomuje, že se stát prostřednictvím daní (mimochodem, starobylý výraz berně se mi zdá daleko vhodnější) dopouští krádeže tak obludných rozměrů, jimž se nejslavnější loupeže nebo podvody proslulých zločinců ani nepřibližují. V běžném životě se snažíme svůj majetek bránit a riziko okradení pokud možnost odvracet. Asi nikdo by při přepadení bandou lupičů v ztemnělém parku nepřiznal, že kromě nadité peněženky má ještě pár bankovek schovaných v náprsní kapse. Bohužel, tváří v tvář přísné a nesmlouvavé autoritě berního úřadu nás podobný pud sebezáchovy opouští. Stejně jako jakákoliv sebeúcta.

Právo – to je, oč tady běží. Máme právo na majetek, nebo nemáme? Máme být sami příjemcem prospěchu z vlastní produktivní činnosti, nebo nemáme? Může našimi penězi disponovat stát? A pokud ano, proč by si vlastně nemohl vzít všechny?

Právo na majetek buď máme, nebo ne. Neexistuje nic mezi tím. Buď je majetek nedotknutelný a jakýkoliv pokus se jej zmocnit proti vůli majitele je potom krádeží, anebo tomu tak není. Není zde možná žádná střední cesta, kde bychom mohli říct, že polovina majetku je skutečně nedotknutelná, a druhá polovina smí sloužit někomu druhému. Člověk majetku nabývat musí, bez něj nedokáže přežít. Majetek je v podstatě zhmotnělý produkt racionality, rozumového uvažování, které je jediným způsobem, jak lidská bytost dokáže fungovat, čelit realitě a rozvíjet svůj život. Narozdíl od zvířat, přežívajících na základě automatického, pudového chování, se člověk může spoléhat jen na svůj rozum. Zbavit člověka možnosti volně disponovat s produktem své racionality, znamená v podstatě zbavit jej kontroly nad vlastním životem, a je naprosto nedůležité, jedná-li se o dvacet procent jeho majetku, nebo polovinu, nebo majetek celý, protože nikdo druhý nemůže v úplnosti posoudit záměry, cíle a hodnotový rámec jednotlivce. Nelze říct, že patnáctiprocentní daň je v pořádku a nikomu neublíží, protože nelze určit, zda pro někoho právě těch patnáct procent nepředstavuje krůček k výraznému vylepšení jeho života, které mu tak bylo státem násilně odepřeno. Daně jsou tedy v jakékoliv míře útokem na lidský život jako takový, představují morálně stejné zlo, jakým je znárodnění – které je snad každým (kromě nejzavilejších komunistů) pokládáno nepředstavitelnou špinavost.

Někdo by možná mohl poznamenat, že stát tady existuje z vůle občanů a tedy analogie s lupičem v potemnělém parku tak docela nesedí. Je to ona velmi falešná představa tzv. společenské smlouvy, co stojí na počátku takového uvažování. Teorií vzniku státu je mnoho, a není zde prosto na jejich zevrubný rozbor, nicméně koncept lidských práv musí být vždy, má-li být stát postaven na morálních základech, tím, co jej podepírá. Práva jednotlivce vyplývají z reality, nikoliv z nějaké listiny nebo obecného zvyku. Jestliže stát stojí na výkladu jakési iluzorní společenské smlouvy, která říká, že každý, kdo je občanem daného státu, musí podléhat jakémusi společenskému rozhodování a jako občan musí implicitně přijmout vše, co společnost rozhodne, bez ohledu na jakákoliv práva, pak takový stát stojí na velmi vratkých nohách. Navíc je třeba mít neustále na paměti, že nic jako společnost neexistuje, je to pouze suma jednotlivců. Společnost se nijak nechová, nehodnotí, nemá žádné cíle, a tedy nemůže o ničem rozhodovat ani uzavírat smlouvy.

To, co se pokládá za výsledek společenské smlouvy, jako např. daně, je pouze politickým výkladem. Nejde zde o nějaké cíle společnosti, nýbrž o cíle politiků a jejich voličů, které jsou, v souladu s demokratickými principy, prosazovány na základě moci početnější skupiny, a často pošlapávají individuální práva jednotlivců představující více či méně zanedbatelnou menšinu. Pokud si někdo osobuje právo, z pozice silné většiny, nakládat s naším majetkem, jehož jsme právoplatně nabyli, pak je to krádež – ať už se jí dopustil lupič nebo stát.

Jestliže někdy máme žít jako svobodné bytosti, musíme odstranit veškeré státní násilí, jemuž jsme dnes nedobrovolně vystaveni. Znamená to odstranit i daně. Taková myšlenka se dnes zdá skoro šílená a zcela jistě kacířská. Bez daní by to přece nešlo! Z čeho by stát platil sociální politiku? Jak by se mohl starat o chudé a trpící, kdo by platil školy, zdravotnictví nebo dálniční síť?

Pokud by se, z vůle občanů, společnost posouvala směrem k větší svobodě a mířila by nakonec i k bodu, v němž by stát používal násilí pouze na obranu práv občanů před zloději nebo podvodníky, pak by vše probíhalo postupně. Krok po kroku by se odstraňovala jedna státní agenda za druhou, přičemž by se neustále snižovala daňová zátěž i všudypřítomné zásahy do životů občanů, až by státu zůstalo v rukou jen to, co je jeho skutečným úkolem – tedy výkon takových činností, pomocí nichž stát chrání práva svých občanů. Tyto činnosti jsou justice, policie a armáda. Ostatní by postupně přecházelo do rukou soukromých, ziskově orientovaných producentů, měli-li by zájem. Daně by v tu chvíli byly ve srovnání s dneškem nesrovnatelně nízké, stejně jako běžné náklady takového státu. V tu chvíli teprve může nastat čas hledat alternativní způsoby financování.

Takovým zdrojem financí svobodného státu mohou být státní loterie, pojištění finančních transakcí, poplatky za soudní pře nebo za copyright, nebo poplatek za volební hlas. Dnes je však samozřejmě více než předčasné o takových způsobech financování státních výdajů ve svobodné společnosti podrobněji uvažovat. (Viz např. text Ayn Randové Government Financing in a Free Society.) Od bodu, v němž budou lidé něco takového navrhovat, jsme na hony vzdáleni. Je však jisté, že pokud si lidé budou vážit svobody natolik, že zredukují daňovou loupež jen na úhradu nákladů na policii, armádu a soudy, způsob, jak se od státu osvobodit úplně, jistě nakonec najdou. Cesta k takové absolutní svobodě je velmi velmi dlouhá, a dnes jsme se na ni zatím ani nevydali – naopak, místo ke svobodě míříme úplně opačným směrem.

Společnost bez daní, kdo to jakživ slyšel!? To přece nemůže fungovat, namítne jistě každý. Jestliže je však nějaký koncept morální, tedy odpovídající tomu, jak mají lidé žít, aby byl jejich život vůbec hodný života racionální a volní bytosti, pak je zároveň i funkční. Mezi teorií a praxí není žádný rozdíl. Nemorální společenský systém, který nerespektuje identitu lidské bytosti (například komunismus), nemůže v praxi přinést nic jiného, než jen bídu a zmar. Naopak systém, který absolutně reflektuje nutnost svobody jednotlivce, musí zákonitě přinést nevídaný rozkvět a růst blahobytu.

Dnes si vůbec neumíme představit, jak bohatá by byla společnost, v níž by neexistovala daňová konfiskace – jaká by byla struktura reálných příjmů, jaké by byly příležitosti k podnikání a k práci, atd. I taková společnost, která by se ideální svobodě jen na dosah přiblížila, by dosáhla fantastického rozmachu, srovnatelného snad jen s růstem životní úrovně a technologického pokroku, jakým se mohla pochlubit průmyslová Amerika v 19. století. Naproti tomu v dnešní době stát na každém kroku podvazuje a oslabuje lidskou invenci, která může kvést jen ve svobodě. Prostřednictvím daňové loupeže odčerpává peníze, které by jinak byly investovány – zatímco stát je dokáže jen projíst nebo utopit ve výstavbě nejdražší dálniční sítě na světě. Co kvůli takovým projektům nikdy nevznikne, vidět není.

Stejně tak si dnes nikdo neumí představit, jak benevolentní by byla společnost, v níž by si lidé uvědomovali velkolepost svobody, individuality a jedinečnosti lidského života. Že by v takové společnosti ti skutečně trpící, kteří opravdu nemají žádnou možnost obživy, umírali na ulici? To mi prostě nedává smysl.

Chceme-li však racionálně odmítnout daně a obhajovat svobodnou společnost, musíme se vyvarovat jakéhokoliv pokušení postavit argument pouze na tom, že by svobodná společnost byla benevolentní a štědrá k těm nejubožejším, kteří za svůj smutný osud nenesou vinu. Třebaže je to argument pravdivý, mnohem důležitější je, že odmítnutí daní znamená respektovat právo jednotlivce na svobodné nakládání s výsledky své produktivní činnosti, které mu mají zajistit jeho vlastní život. Produktivita je navíc jednou z nejvyšších lidských ctností. Naproti tomu dobročinnost a charita je až něčím výjimečným, co v konečném důsledku nemá na skutečné morální kvality jednotlivce žádný velký vliv.

Daně jsou v dnešní společnosti něčím, co každý bere jako naprostou samozřejmost – nanejvýš se zmůžeme na rozhořčené nadávání, když se nám zdá naše momentální zdanění příliš vysoké a přejeme si, aby stát raději více zdanil ty bohatší, protože kdo jiný, nežli ti bohatí, by se měli s ostatními rozdělit o své, jistě nepoctivě nabyté bohatství? Jestliže přijmeme právo danit jako fakt, nemáme před zlodějskou rukou státu žádnou obranu. Nemáme v rukou žádný argument, proč by nám měly naše peníze zůstat. Pokud se domníváme, že by stát měl platit studentům školy, nemocným léčení a chudým jídlo a bydlení, proč by vlastně neměl zvednout daně třeba na 75 %? Proč ne na 90? Nebo na 100? Čím vyšší daně, tím lepší školy pro studenty, kvalitnější a dostupnější léčba pro nemocné, a více jídla pro chudé – tak by měl uvažovat každý, kdo věří v oprávněnost daní. Jestliže někde zazní argument ve prospěch nízkých daní, je to zpravidla argument z pozice ekonomie, která nás učí, že vysoké daně podvazují výkonnost ekonomiky a v konečném důsledku pak stát často vybere méně peněz, než kdyby nechal daně na nějaké nižší, rozumné hodnotě. Třebaže je taková námitka pravdivá, neměla by být tou hlavní.

Když obhájci práva státu danit upozorňují, že vysoké daně by státu nepřinesly vyšší daňový výnos, je to bohužel často spíše pozice vychytralého kořistníka, který si je velmi dobře vědom, že aby mohl dál pohodlně parazitovat, nesmí svého hostitele zabít ani mu škodit příliš viditelně.

Jedinou spolehlivou pozicí, z níž je možné vést útok na teze o oprávněnosti daňové loupeže, je etika. Teprve tehdy, pokud si lidé uvědomí, že útok na jejich peněženku je zároveň útokem na jejich vlastní život, může přijít čas na skutečně smysluplné daňové reformy a výrazné omezování všemocné ruky státu, která dnes s lidmi nakládá jako s poddanými, na jejichž hlavy lze uvalovat tyranské berně, a nikoliv jako se svobodnými občany.

Původně vyšlo na blogu Luboše Záloma. Zveřejněno s laskavým svolením autora.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Social Widgets powered by AB-WebLog.com.